Dle AMLD5 by v současnosti měly mít státy EU zavedené registry skutečných majitelů volně přístupné veřejnosti. Více než polovina zemí unie však své povinnosti nestíhá splnit.
Letošního 10. ledna uběhla jedna důležitá, avšak drtivou většinou médií nijak nereflektovaná lhůta implementace směrnice Evropské unie, obecně známé jako AMLD5 (Anti Money Laundering Directive). Tato směrnice navazuje na předchozí verzi AMLD4, která jako první stanovila povinnost členských států zřídit evidence skutečných majitelů právnických osob, přístup do těchto evidencí byl nicméně (vyjma některých veřejných orgánů) podmíněn prokázáním tzv. oprávněného zájmu.
Ten může souviset „s předcházením trestným činům podílnictví, podílnictví z nedbalosti, legalizace výnosů z trestné činnosti, legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti a jejich zdrojovým trestným činům a trestného činu financování terorismu podle § 312d trestního zákoníku“, jak je definováno v českém Informačním systému skutečných majitelů (ISSM).
V ryze teoretické rovině tak může být záznam v evidenci zpřístupněn i novinářům či zástupcům veřejnosti. V praktické rovině ovšem musí zájemce podat žádost u příslušného rejstříkového soudu, z níž „musí být patrno, kdo jí činí,které věci se týká a co sleduje“. Kromě toho je také dle ISSM zapotřebí „uvést a doložit okolnosti zakládající daný oprávněný zájem“.
Celý proces tak značně podléhá uvážení a rozhodnutí rejstříkového soudu, nese s sebou určité finanční i časové náklady. V případech investigativních činností novinářů i zástupců občanské společnosti by navíc odkrytí účelu jejich pátrání mohlo výrazně negativně ovlivnit celou tuto snahu, obzvláště za předpokladu, že předmětem investigace jsou například právě veřejní funkcionáři.
AMLD5 tak na tuto situaci zareagovala a zavedla povinnost členských států zřídit evidence skutečných majitelů, které by však měly být otevřeny široké veřejnosti, a to alespoň v rozsahu základních identifikačních údajů skutečného majitele právnické osoby (jméno a příjmení, měsíc a rok narození, země bydliště a státní příslušnost).
AMLD5 přitom transparentnost údajů o skutečných majitelích jasně označuje za potenciální přínos pro boj s praním peněz, své kroky vysvětluje například v bodě 30 v úvodu směrnice:
„Veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích umožňuje rovněž, aby tyto informace byly ve větší míře zkoumány občanskou společností, včetně tisku nebo organizací občanské společnosti, a přispívá k zachování důvěry v integritu obchodních transakcí a finančního systému. Může přispět k boji proti zneužívání společností a jiných právnických osob a právních uspořádání k praní peněz a financování terorismu, a to jednak tím, že napomůže vyšetřování, a jednak z hlediska reputačních účinků, vzhledem k tomu že každý, kdo by s nimi mohl uzavřít transakce, bude znát totožnost jejich skutečných majitelů.“
Na začátku ledna poté uběhla lhůta, do které měly být tyto registry v provozu, byť do nich prozatím nemusí být zahrnuty právnické osoby typu svěřeneckých fondů a podobných právních uspořádání, jejichž evidence měla být zřízena do 10. března 2020. Všechny evidence by poté měly být propojeny prostřednictvím evropské centrální platformy 10. března 2021. Už dnes je jasné, že první dvě z uvedených lhůt nebyly většinou členských zemí dodrženy, a lze tak důvodně předpokládat, že ani třetí lhůta splněna nebude.
V jakém stavu se tedy evidence napříč EU v současnosti nachází?
Dostupnosti evidencí se v březnu letošního roku věnovala i mezinárodní nezisková organizace Global Witness, která situaci jednotlivých evidencí zmapovala. Výsledky jejího zkoumání bohužel moc povzbudivé nejsou – z 28 monitorovaných států (EU + Velká Británie) jich v současnosti jen 6 disponuje evidencemi, které jsou otevřeny veřejnosti, nevyžadují registraci a data je možné získat zcela bez poplatků, Těmito státy jsou Bulharsko, Dánsko, Lotyšsko, Polsko, Slovinsko a Velká Británie.
17 států (63 %), včetně České republiky, poté vůbec nedisponuje evidencí přístupnou veřejnosti. Ačkoliv některé z těchto států evidenci provozují v režimu dokazování oprávněného zájmu, zatímco jiné neprovozují evidenci vůbec žádnou (čili ani tu odpovídající požadavkům AMLD4), v konečném důsledku všechny nesplňují požadavky AMLD5.
Zbývajících 5 států (Estonsko, Irsko, Německo, Polsko, Rakousko) sice evidencemi přístupnými veřejnosti disponuje, tento přístup je nicméně omezen různými podmínkami, jako je např. zpoplatnění přístupu do evidence (paywall), povinnost registrovat se na webu evidence nebo omezení spektra parametrů, na jejichž základě může uživatel evidence subjekty vyhledávat (v některých případech je dokonce např. třeba znát ID právnické či fyzické osoby angažující se v PO, což výrazně ovlivňuje schopnost uživatele dohledat požadovaná data).
Global Witness navíc zmiňuje některé další problematické aspekty evidencí, jakými jsou např.:
- omezený přístup – v případě čtyř států (Belgie, Chorvatsko, Portugalsko a Švédsko) je přístup do evidence podmíněn registrací prostřednictvím elektronického identifikačního systému přístupného pouze občanům, popř. osobám pobývajícím v dané zemi, což evidenci činí nepřístupnou pro osoby z dalších zemí EU,
- informování skutečného majitele o nahlédnutí do jeho záznamu – nejméně jeden stát, kterým je Řecko, upozorňuje, že skuteční majitelé budou upozorněni na to, pokud je někdo v evidenci bude hledat. Z hlediska prevence praní špinavých peněz a financování terorismu je tento prvek značně problematický, jelikož potenciální pachatelé protiprávní činnosti budou moci díky upozornění okamžitě reagovat na snahu odhalit jejich jednání a „zahladit“ veškeré jeho stopy.
Situace v každém státě se poté značně liší na základě toho, v jaké fázi zprovoznění evidence a jejím zakotvení do národní legislativy se právě nachází. Více informací k evidencím v jednotlivých zemích můžete najít v naší interaktivní vizualizaci (výše).
Česká republika – vše zastřeno otazníky ohledně premiéra
Česká republika je aktuálně ve fázi schvalování legislativy aktualizující podobu evidence skutečných majitelů. Návrh zákona, který je již vypracovaný, měl původně být mimořádně projednáván českou vládou 16. března, necelý týden po vyhlášení nouzového stavu v kontextu pandemie nemoci COVID-19. Na zařazení návrhu zákona na program jednání vlády ale upozornilo vícero médií, po vyjádření obav o transparentnost procesu projednávání i schvalování tohoto zákona ze strany některých organizací (Milion chvilek pro demokracii, Rekonstrukce státu, Transparency International) vláda nakonec od svého záměru upustila.
Návrh zákona byl tak nakonec schválen vládou 1. června a poputuje do sněmovny.
Mediální pokrytí návrhu se, nutno říct poměrně pochopitelně, opět zabývá především úpravou vymezení pojmu skutečného majitele u svěřeneckých fondů, a to kvůli předsedovi české vlády Andreji Babišovi a jeho vazbách na fondy AB private trust I a AB private trust II. Podle kritiků současné podoby zákona by dle ní český premiér sice byl definován jako skutečný majitel svěřeneckých fondů, nikoli však už jako skutečný majitel holdingu Agrofert, který byl do fondů vložený, což by premiérovi nahrávalo v jeho dlouhotrvajícím sporu s některými médií, zástupci veřejností a především orgány Evropské unie ohledně vymezení jeho (ne)existujícího střetu zájmů.
V diskuzích nad Babišovými problémy se nicméně vytrácí otázka, kdy a v jaké podobě bude evidence zpřístupněna veřejnosti. Lze předpokládat, že ministerstvo spravedlnosti bude zveřejnění evidence spojovat právě se schválením návrhu zákona, a v letošním roce už se tak jejího zveřejnění nedočkáme.
Co se týče samotné podoby veřejného přístupu – u skutečných majitelů veřejnost získá přístup k údajům o skutečném majiteli v základním rozsahu, tj. jeho jména, roku a měsíce narození, státního občanství, údajích o povaze postavení skutečného majitele a data od/do kterého je/byla fyzická osoba skutečným majitelem. Zde návrh zákona v zásadě nepřekvapí a rozsah do budoucna zveřejňovaných údajů v podstatě odpovídá AMLD5.
U skutečných majitelů právních uspořádání by však dle návrhu zákona evidence měla veřejnosti zpřístupnit informace o skutečných majitelích „v rozsahu údajů, k jejichž uveřejnění skutečný majitel udělil souhlas nebo údajů, které již jsou uveřejněny v evidenci svěřenských fondů a byly automaticky propsány podle § 37“.
Právě zde se tak nabízí otázka – v evidenci svěřenských fondů veřejnosti často nejsou dostupné údaje o zakladatelích a obmyšlených svěřenských fondů, kteří jsou (stejně jako v případě Andreje Babiše, který je právě zakladatelem i obmyšleným „svých“ svěřenských fondů) jeho klíčovými osobami. Pokud tedy údaje o těchto osobách nejsou zveřejněny v evidenci svěřenských fondů, budou zveřejněny v evidenci skutečných majitelů? A pokud nebudou, jaký smysl by vlastně mělo svěřenské fondy v evidenci skutečných majitelů evidovat?
Nutno uznat, že v plnění požadavků AMLD5 není Česká republika ani zdaleka jedinou zemí, která za stanovenými lhůtami výrazně zaostává. Současný návrh zákona, který by měl toto zpoždění napravit, však místo jasných odpovědí spíše vyvolává další otázky. Deklarované snahy o transparentnost se tak zdají být právě ničím jiným než pouhou deklarací.
„Potřeba přesných a aktuálních informací o skutečném majiteli je klíčovým faktorem při sledování pachatelů trestných činů, kteří by jinak mohli skrýt svou totožnost za korporátní strukturu. Celosvětově propojený finanční systém umožňuje skrývání a přesuny finančních prostředků po celém světě a ti, kteří perou peníze a financují terorismus, jakož i jiní zločinci v rostoucí míře tuto možnost využívají.“
AMLD5, odstavec 25
Poznámka: Autor se tomuto tématu věnoval v již jednom ze svých předchozích článků, tento text tak představuje jeho určitou aktualizaci.