Náš expert na cestovní bezpečnost Oldřich Novák na začátku května poskytl rozhovor Security Magazínu, ve kterém mluvil o své roli Travel Security Advisora, o rizicích spojených s vysíláním zaměstnanců do (nejen) exotických destinací nebo o tom, jaký význam hraje v cestovní bezpečnosti prevence.
Kompletní rozhovor, vedený Petrem Duchoslavem, naleznete na webu Security Magazínu. Rozhovor vznikal na začátku března tohoto roku, než došlo k masivnímu rozšíření koronaviru v ČR.
Pane Nováku, jak jste se vlastně dostal k poskytování poradenství v oboru cestovní bezpečnosti? Vím, že jste pracoval řadu let u armádních složek. Jak dalekou cestu jste musel ujít?
Kdysi se mě jeden z mladých kolegů zeptal, za jak dlouho by mohl dělat to, co já. Já jsem mu řekl: „Kdybych tě měl zacvičovat jako nováčka, dám na to peníze, budu tě trénovat, naučíš se jazyk, zdravovědu, budeš poslán do zahraničí, tak jsi zhruba za tři roky schopný samostatně řešit kdekoliv ve světě jakoukoliv krizi.“ Mně osobně to nicméně trvalo 28 let. Život totiž nejde nikdy napřímo. Dostal jsem nabídku jít na tři roky do zahraničí do mezinárodní vojenské organizace a mezitím moji kolegové doma stoupali ve funkcích a hodnostech. Tehdy jsem se musel rozmyslet, jestli chci být kapitánem v zahraničí, nebo majorem v české armádě. Pak jsem absolvoval řadu misí v Afghánistánu a samozřejmě jsem musel vyčkat, než se uvolní zajímavé pozice a já prokážu své dovednosti a schopnosti k povýšení do vyšších hodností. Nikdy jsem však těch životních odboček nelitoval, každá přinesla řadu poznatků a zkušeností, které dnes využívám ve své práci i v osobním životě.
A co mě vedlo k cestovní bezpečnosti? Řekl bych, že právě to spojení předchozí práce a koníčku, což je cestování. Vystudoval jsem kartografii a vždy jsem chtěl cestovat po světě a kreslit mapy. Následně jsem měl to štěstí, že jsem sloužil u jednotky expedičního charakteru. A do toho ještě připočtěme můj další koníček, kterým je outdoorový sport, což mě přivedlo blízko outdoorovým cestovním kancelářím. V minulosti se na mě například obrátila jistá cestovní kancelář s tím, že by chtěli udělat zájezd do Zimbabwe, tak jsem tam odjel na průzkum a vrátil jsem se s tím, jak by se dal zrealizovat zájezd do Zimbabwe, co se týče možných rizik, kde se dá bydlet, kde mě okradli, jaké nemoci jsem tam zaznamenal atd.
Z hlediska cestovní bezpečnosti ale neřeším jen „supernebezpečné země“, naopak hodnotím i ty „obyčejné“ lokality, jako jsou třeba pobaltské země, Barcelona, Brusel, protože i pobyt v nich skýtá určitá rizika.
Jaké předpoklady či schopnosti musí mít Travel Security Advisor?
Jako zcela klíčovou vnímám zkušenost. Potkávám poměrně dost mladých zcestovalých lidí, a znám lidi, kteří odjedou jednou na Island a napíšou o tom knihu. Problémy – že jsou lidé například okradeni nebo za sebou mají dopravní nehodu – se ale musí zažít na vlastní kůži. Učím instruktory některých cestovních kanceláří a stal jsem se pověstný větou, kdy v prvních dnech kurzu říkám: „Vaše sebevědomí vysoce přesahuje vaše schopnosti”. Ono se jich to zpravidla dotkne, ale po pátém bloku kurzu mi dávají za pravdu, protože vidí, s čím přišli do toho kurzu a s čím skončili v oblasti zdravovědy, navigace atd. Možná je také důležitý faktor strachu, abych měl důvod se na cestu lépe nachystat.
Vy máte na starosti právě cestovní bezpečnost. Co všechno si máme pod tímto pojmem představit?
Pokusím se to zarámovat. My jsme ve Screening Solutions hledali obecný pojem pro bezpečnost týkající se našeho chování. Kolega nabídl slovo „behaviorální“, což je hodně všeobjímající, ale trochu nesrozumitelný pojem. Jeho stěžejním pilířem je cestovní bezpečnost, ale zabýváme se také ochranou proti nežádoucí pozornosti (např. firemní špionáž) nebo ochranou rodiny, což je zejména v dnešním boomu rodinných firem velmi aktuální téma.
Klíčové v naší koncepci je ale cestování. Tím, že se máme v ČR relativně dobře, 70 let téměř bez konfliktu, máme nízkou kriminalitu, tak jsme si odvykli vnímat nebezpečí. Ale ono opravdu začíná hned za hranicemi. U nás nemáme tsunami, hurikány, minové pole a drogové kartely, ale v okamžiku, kdy překročíte hranice, tak těmto hrozbám můžete být vystaveni. Pokud to vezmu globálně, když pojedete do Austrálie, tam jsou požáry, jdete se projít po Novém Zélandu, tam zase hrozí erupce sopek, v latinské Americe pak demonstrace a kriminalita.
Cestovní bezpečnost tedy vnímám ve dvou rovinách – „safety“ a „security“. „Safety“ se týká rizik souvisejících s živly – požáry, tsunami, sesuvy půdy, laviny, přílivy a odlivy apod. A potom máme „Security“, což je ve zkratce nějaké negativní působení třetí strany, člověka. Tím oponentem může být sok v lásce, cizí zpravodajská služba, kriminální živly, krádeže, přepadení či loupeže.
Jaká nová rizika vstoupila do cestovní bezpečnosti za posledních 10, 20 let?
Řekl bych, že jak se máme lépe a lépe, tak cestujeme více a více. Cestujeme více za dobrodružstvím a jedním z rizik, o kterém mluvím, je fakt, že záměrně rizika vyhledáváme. V duchu si říkáme, že se musíme rizikům vyhýbat, ale odjedu například do Brazílie a jdu se podívat do slumu, nebo odjedu na nějaké ostrovy a ochutnám tam vše na jídelníčku, a tím se vystavuji nebezpečí. Chodíme na trhy, do džunglí nebo mezi kriminální živly, a záměrně tak ze sebe vytváříme cíl. Je důležité si uvědomit, že cílem nejsem, když jsem bohatý, ale cílem se člověk v zahraničí stává, když je zajímavý. Máme štěstí v tom, že Češi se ze svízelné situace dostávají poměrně dobře a stát se o nás nestará špatně. Konzuláty o nás pečují dobře, stejně tak honorární konzulové, kteří znají prostředí a mají kontakty. Jako nové riziko bych zmínil ten fakt, že se cestuje dál a navíc zbrkleji. Já ve svých workshopech přednáším, že člověk má mít svou cestu dokonale připravenou.
Jaký nejneobvyklejší případ jste za dobu Vašeho působení ve společnosti Screening Solutions řešili?
Zmínil bych dvě věci. Jedna z nich je skupina relativně bohatých klientů, která si vyrazila do Mexika, a u pláže Acapulka k nim přišel muž s brokovnicí a doslova je „svlékl”. Vzal jim mobily, hodinky, náušnice, pasy a další věci. Je to zajímavá kauza v tom, že na takovou situace se jen těžko mentálně připravíte. Při přípravě na cestu ale můžete udělat některé kroky, které dopad takového incidentu výrazně sníží. Třeba mít v záloze doma spolupracovníka, který má kopie vašich pasů, letenek, pojistek, a kromě nich vám popřípadě pošle i nezbytné peníze.
Druhý zajímavý případ byl v oblasti prevence a stal se dříve, než jsem začal pracovat pro Screening Solutions. Jedna mladá paní doktorka šla studovat do zahraničí, její tatínek o ní měl strach a my jsme společně definovali to, jak zařídit, aby o sobě ta mladá žena dávala pravidelně vědět, aby digitální stopa, která po ní zůstávala, zůstávala poměrně čerstvá a dalo se jí pomoci v jakémkoliv případě. Než odjela, tak jsme nechali zhotovit kopie potřebných dokumentů a také jsme ji „nabrífovali“, jak postupovat v některých záležitostech, na které ostrovy může jet a na které naopak ne. Pak probíhala téměř dennodenní komunikace s dívkou v zahraničí, její otec poté dostával pouze krátkou zprávu, že jeho dcera je v pořádku. A obě strany byly spokojeny, aniž by došlo ke zbytečnému zásahu do soukromí.
Řeší z vašeho pohledu firmy dostatečně bezpečnost svých top manažerů či obchodních zástupců, které vysílá například do exotických destinací?
Neumím říct, jak je to procentuálně, na to znám relativně málo firem. Ale z těch, s nimiž jsem v kontaktu, mi pouze jedna společnost odpověděla, že to mají kompletně pokryté nějakým outsourcovaným zahraničím řešením. Pak jsem se setkal i s opakem, kdy mi ve firmě řekli, že pod nimi jako mateřskou společností je několik dceřiných společností a oni vůbec netuší, jak jejich obchodní zástupci jezdí po světě. To, že někdo chybí, že ho někdo třeba unesl nebo zabil, či utekl s firemním tajemstvím, vlastně zjistí až tehdy, kdy budou rozdávat bonboniéry na Vánoce. Nicméně většina z firem, s nimiž jsem hovořil, pochopila, že prevence je efektivnější a daleko levnější než řešení incidentů ex post.
Domnívám se, že firmy pociťují, že by s tím samy měly něco dělat, protože tomu nahrává doba. V roce 2020 se za první měsíc odehrálo tolik incidentů, že jen slepý by si toho nevšiml. Vzrůstající napětí v Iráku a Íránu, požáry v Austrálii, bouře na Mallorce, sestřelení letadla v Íránu, současná celosvětová pandemie koronaviru. Někdy si říkám, kolik incidentů se musí stát, aby si někdo řekl, že se bude o své cestující zaměstnance starat.
Navíc se dost zapomíná, že firma má zákonnou povinnost se o svého zaměstnance postarat, což je hodně důležité. To v praxi znamená, že pokud je zaměstnanec vyslán do nebezpečného regionu, tak má právo cestu odmítnout, pokud by ohrožovala jeho zdraví a život, nebo má právo vyžadovat po zaměstnavateli pomoc v přípravě na cestu, ať už pomoc s očkováním nebo zabezpečením dat, co v destinaci pít či jíst, jak najít bezpečný hotel. Myslím si, že zaměstnanci by toto měli po svých zaměstnavatelích vyžadovat.
Analyzují si sami manažeři pro sebe rizika, která je mohou potkat v cizině, nebo nechávají vše na nadřízených, aby to „zařídili“ za ně?
Propracované to mají zejména dceřiné společnosti zahraničních koncernů, které mají mnohdy vypracované detailní směrnice na to, jak mají zahraniční cesty probíhat. Mají v interních dokumentech direktivně stanovené, že jejich manažer bude spát jen v určitém typu hotelu, v přesně stanoveném patře atd. Je to zkrátka přesně definované. Jsou případy, kdy top manažeři nebo akcionáři nesmějí cestovat spolu. Podobně to má firma vydefinované pro nižší organizační stupně. Jiné povinnosti platí, když posíláte partu montérů do Etiopie, jiné zase pro obchodního ředitele cestujícího na mezinárodní veletrh.
Na druhé straně jsou jednotlivci, typicky majitelé firem, kteří říkají, že mají špatnou zkušenost, protože například jejich předchůdce v cizině zemřel, a tak chtějí mít tuto problematiku také zajištěnou. Jsou organizace, kde cestovní bezpečnost řeší třeba jejich Security Officer, někde zase zaměstnanec z personálního oddělení.
Podle mé zkušenosti mají cestovní bezpečnost zpracovanou velmi dobře zejména americké, britské nebo izraelské firmy, protože s tím mají zkušenost a oprávněně vnímají své obavy. Chtěl bych věřit, že u nás osvěta jednou také přijde, a že na bezpečnost svých zaměstnanců budou firmy více dbát, poněvadž prostor pro zlepšení je výrazný.
Jak důležitou roli hraje v cestovní bezpečnosti prevence?
Podle mě klíčovou. Nejúspěšnější jsem ve své roli poradce, když se nic nestane. Může to znamenat i to, že jsme měli štěstí a prostě se neměla stát, nebo jsme to udělali tak dobře, že se stát nemohla. Že jsme buď potenciálního útočníka zcela odradili, nebo si vybral snazší cíl. Je to také o tom změnit manažerovi, klientovi, „stav jeho mysli“, obzvlášť když si myslí, že „jezdí někam 30 let a nic se nemůže stát“. Vezměte si, třeba Irák, kde se jen za poslední 2 měsíce politická a bezpečnostní situace dramaticky měnila. Před 30 lety jsme neměli Muslimské bratrstvo v severní Africe a najednou máme státy, které jsou jiné, než tomu bylo před několika lety. Pak jsou také v byznysu cestující nováčkové, kteří si neumí představit, co by se jim mohlo stát. Já se jim snažím otevřít oči, kdy na mých workshopech na základě případových studií ukazuji, co se opravdu stalo, a že dopady pro určitou firmu byly opravdu katastrofální, protože musela například platit výkupné atd. Takže první část prevence je změna uvažování, druhá je o tom, aby lidé studovali, než někam jedou, za třetí je pak důležité do nich dostat „chytré rady” z nichž se postupem času stanou základní návyky.
Zdůraznil bych ještě fakt, že právě prevence vytváří 90 % celkové bezpečnosti cesty. Ta část preventivní přípravy není určitě záležitost na pár minut. Musí to být hodně cílené na konkrétní zemi, kde se poměrně dlouho bavíme o všech aspektech cesty, včetně toho, že se klient zapíše do DROZDu (aplikace Ministerstva zahraničních věcí, kde člověk zapisuje své údaje a udává, na jakém místě se bude v cizině nacházet – pozn. red.), nebo my klienta zařadíme do naší informační databáze on-line. DROZD v tomto směru funguje velmi dobře, protože když v nějaké destinaci dojde k problému, tak je MZV schopné toho člověka kontaktovat. Totéž dělám já vůči svému klientovi, když zjistím, že dochází v dané lokalitě, kde se nachází, k nějakému problému, tak se ho snažím kontaktovat a probrat s ním, jak se bude problém řešit.
Do jaké míry zasáhl cestovní bezpečnost koronavirus?
Cestovní bezpečnost zasáhl velmi. My jsme před nějakým časem uskutečnili veřejnou panelovou diskuzi v pražské městské knihovně, kam jsme pozvali odborníky na epidemiologii – byl tam náměstek ministra zdravotnictví prof. Roman Prymula a vedoucí protiepidemického oddělení Hygienické stanice Hl. m. Prahy MUDr. Martina Marešová, dále poté expert na pracovní právo prof. Miroslav Bělina a zástupci jednotlivých firem. Diskuze byla o tom, jak by firmy měly být připraveny na případ koronaviru, hovořili jsme o tom, že v dnešní době není řešením zakázat let z bodu A do bodu B, pokud nezakážeme i další přestupy. A už tehdy jsme mluvili o tom, že je nutno předpokládat, že letiště například v Bangkoku nebo Kataru budou místy, kde se bude koronavirus sekundárně šířit dál. My jsme si už v té době definovali, že v okamžiku, kdy se koronavirus dostane z Číny, bude se také šířit dál. To se bohužel ukázalo.
Já nechci vůbec polemizovat o tom, jak je ČR připravená na koronavirus. Na úrovní státu patrně dobře, na úrovni soukromých firem je to však daleko horší. Z hlediska cestovní bezpečnosti však vidím dopady koronaviru, očekávám velké problémy cestovních kanceláří, kdy je velmi mnoho peněz utraceno v letenkách a ubytování, lidé se však teď bojí cestovat. Na začátku rozhovoru jsem říkal, že mám kontakty do vedení cestovních kanceláří, a tak vím, že jejich jednatelé denně zasedají a řeší, co s touto situací budou dělat. Jak odpovědět klientům, jak nepadnout do nějaké velké finanční krize, co udělat s každým zájezdem, který byl naplánovaný na příští týden. Takže v cestování jsou dopady opravdu veliké a nelze předpokládat, že brzy dojde ke zklidnění situace.